Jiří Strejc (1536-1599)

ŽALMOVÉ ANEB ZPĚVOVÉ SVATÉHO DAVIDA V RYTMY ČESKÉ NOVĚ VYLOŽENÍ A K ZPÍVÁNÍ ZFORMOVANÍ

Kralice nad Oslavou, 1596 (?)
Vel. 16°, 11,1x7,1 cm. 575 číslovaných s., česky. Notace, iniciály, záhlaví, viněta. Mladší pevná celokožená vazba se sponou, tlačeným rokokovým dekorem, hřbet se dvěma vazy, patrně z 2. pol. 18. stol. Na předním přídeští rukopisné poznámky o dřívějších osudech knihy: "Sua sponte attulit Mathias Polacžek molitor in Austraschin, aliter Stoklasa, an. 1779 . dimisus ac carceribus Pilgramiensibus / attulit die 10. 9bris / (...) post reditum e carceribus Pilgramiensibus praevie etc hoc libro proditur apud brachium saeculare per examen Josephi Brchan, qui (...). Daroval knihovně školy židlochovské Toušek mistr zednický v Židlochovicích 1857..." a podepsán "Jan Boj. Fáborský kaplan Židloch." (J. Fáborský, 1818–1891). Na jednom z předních vakátů 2 razítka "VOLKSSCHULE SEELOWITZ". Vazba nese stopy užívání, stejně jako knižní blok, který je nicméně celistvý. Starší opravy, četné chyby ve stránkování, chybí titulní strana, mezi s. 8 a 13 jsou 4 prázdné listy, l. 437/8-441/2 dochovány torzovitě, nekompletní rejstřík; v textu místy rukopisné poznámky. Papír zahnědlý, okraje stránek ohmatané, ohnuté rohy, požerky od hmyzu. Jména Matěj Poláček, resp. Stoklasa, z Ústrašína, a Josef Brchan jsou zmiňována v diplomové práci Z. Diepoldové: Okruhy témat sledovaných ve výslechových protokolech tajných nekatolíků z Pelhřimovska z konce předtoleranční doby, Ústav archivnictví a PVH FF JČU v Č. Budějovicích 2024. Mlynář Matěj Stoklasa neb Poláček z Ústrašína přechovával zakázanou knihu po otci a nechal u sebe přespat kolportérku zakázaných knih, s. 15-16, 49, 79-80, 82. Brchanové patřili k rodinám s dlouholetou evangelickou tradicí. Jejich členové byli stíhaní pro podezření z tajného nekatolictví nebo pro jiné přestupky proti pravověří. Působili jako kolportéři zakázaných nekatolických knih a knihvazači. O rozsáhlé kauze tzv. „Brchanovského klanu", projednávané u pelhřimovského kriminálního soudu v letech 1779-1782, pojednává L. Martínková ve stati Dějiny pelhřimovského děkanství v letech 1620 až 1790, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 12, 2001, s. 3-46. Z výslechů Josefa Brchana ml. 27. 9. a 26. 10. 1779, kde s velkou pravděpodobností může být zmiňována právě i zde předkládaná kniha: "Šel jsem tenkrát z těch Cakovic, v Moravci jsem nebyl tenkrát, ale na svatého Bartoloměje, jak jsem donesl Kancionál, vzal jsem ty Žalmy a ty Modlitby psaný. - Jaké to byly Žalmy? Kde vydaný? - Nebyly mý, kde jsou tištěný. Jen stálo Kristiána Jiříka, strejce. (...) Do Oustrašína tomu mlynářovi Stoklasovi Žalmy, nemají začátku. (...) Potom, jak jsem mu odved[l] ten Kancionál, jsem zasej dostal do správy Žalmy, malej Kancionálek bez začátků, a psanou knížku. (...) Brchane, jak jest vyhlížely ty Žalmy, co máte u Lindourka? - Malá na 3 prsty tlustá, byly v červený desky pozrezavělý na 2 záponky nově spravovaný. Spravoval je nějakej žák. Začátku nemají, jsou v nich noty tak nauchování. - Poznal byste je, kdybyste je viděl, a demonstrati ipsi et liber a reverendo subcurato Studenensi hac[...] - To nejsou ty. Ty Žalmy jsou jiný, já mu je jen přečetl. Jsou moje. Tyto jsem já mu spravoval, a ty jsou jeho byly zas u mě, a byly taky u mého švagra Lahodného ve mlejně.". (Z. Diepoldová, Výslechové protokoly tajných nekatolíků z Pelhřimovska z konce předtoleranční doby (1739-1781), bakalářská práce, Ústav archivnictví a PVH FF JČU v Č. Budějovicích 2021, s. 97-104). Jiří Strejc Zábřežský byl moravský duchovní, člen Jednoty bratrské, v níž zastával významné funkce, ale také se dostával do konfliktů s jejími představenými. Proslul obzvlášť jako jeden z překladatelů Bible kralické. Myšlenkově měl blízko ke kalvínskému prostředí, kde rovněž nalezl inspiraci pro své žalmové parafráze. Nejrozšířenější a nejoblíbenější tzv. ženevský žaltář, přebásněný Clémentem Marotem a Théodorem de Bèze, vyšel kompletně poprvé v roce 1562. K jeho oblibě přispěly nápěvy od různých skladatelů z okolí Ženevy, zvláště pak jejich vícehlasá úprava od Clauda Goudimela. Záhy následovala vlna překladů, pro české prostředí měla velký význam německá verze A. Lobwassera, z níž vyšel i autor té české, Jiří Strejc. Přejal zde nápěvy C. Goudimela ze zmíněného ženevského žaltáře. Strejcovo přebásnění žalmů vyšlo poprvé v Kralicích nad Oslavou v roce 1587. Většina obyvatelstva českých zemí v 16. století byla negramotná, setkávala se tak s literaturou výhradně pomocí poslechu čtených knih, kázání či písní. Ty měly před ostatními literárními žánry tu výhodu, že se díky zpěvu lépe zapamatovávaly. Dílo brzy dosáhlo značné obliby, jež přetrvala i po nástupu pobělohorské rekatolizace. Do konce 18. století vyšel žaltář více než dvacetkrát, i když byl vnímán jako nekatolické dílo a dostal se i do Koniášova indexu zakázaných knih. Přesto jeho obliba přesáhla i hranice nekatolického prostředí. Díky jezuitovi M. V. Šteyerovi, jenž některé Strejcovy skladby včlenil do svého Kancionálu českého (1683), se dílo tohoto bratrského duchovního začalo hojněji šířit i v katolických tiscích 17. a 18. století. Dvě ze Strejcových skladeb jsou i dnes součástí katolických Mešních zpěvů a v soudobém protestantském bohoslužebném zpěvu jsou ještě hojnější. V průběhu 19. století bylo dílo zároveň stále více vnímáno jako literární a jazyková památka zlatého 16. věku. Ocenil je J. Dobrovský i J. Jungmann, vydal je V. Hanka. Žalm Kdož ochrany Nejvyššího posloužil B. Martinů jako základ České rapsodie (1918).