Josef Vyleťal (1940-1989)

TRANSFIGURACE

1981
Olej a tuš na překližce, 36,5x27 cm (48x39 cm), sign. a dat. dole uprostřed "J. Vyleťal 81". Rámováno. Ve druhém obraze se proces proměny posouvá do roviny rozpadu tělesného já. Tělo je fragmentováno – nohy, trup a křídla existují odděleně, vznášejí se v prostoru bez pevné fyzické vazby. To odpovídá mystickému a alchymickému stádiu sublimatio, duchovnímu „odhmotnění“, při němž se hmota mění v jemnější substanci. Připojení křídel k torzu těla je jasným symbolem transcendence – avšak nikoli triumfální, spíše ambivalentní, jak je u Vyleťala obvyklé. Křídla se nejeví jako andělská, ale spíše jako chimérická, mezi ptačími a démonickými – transformace není jednoznačná, ani morálně, ani esteticky. Zatímco první obraz ukazuje hranici, tento představuje přechod: subjekt rozpoznává, že aby mohl vstoupit do nové existence, musí se vzdát staré identity i její fyzické schránky. Stín, který v prvním obraze dominoval, je zde paradoxně oslaben – transformované tělo jej již nevrhá plně. To odpovídá jungovské symbolice naplnění individuace: integrace stínu vede k jeho rozpuštění. Obraz Transfigurace má výraznou myšlenkovou spojitost s Vyleťalovým motivem „Maratonského běžce“ (v různých verzích z 70. let). Přestože formálně nejsou identické, oba náměty pracují se stejnou idejí těla v extrémní proměně a překračování lidských limitů. „Maratonský běžec“ je v kontextu Vyleťalovy tvorby chápán jako metafora člověka, který překračuje hranice svého fyzického bytí, až do okamžiku, kdy tělo přestává být nástrojem a stává se překážkou. Tento „běh až za hranici sil“ Vyleťal s oblibou proměňuje v poeticko-surrealistický obraz transgrese – člověk se vlastním úsilím mění v jinou bytost. Transfigurace z roku 1981 tuto myšlenku posouvá ještě dál: zde už není tělo překračováno, ale rozkládá se v procesu transformace. Tam, kde „Maratonský běžec“ ještě symbolicky zápasí s limity svého organismu, zde už fyzická jednota povolila a subjekt prochází metamorfózou do jiné formy. Oba obrazy představují završení tvůrčího procesu, v němž Josef Vyleťal dovedl svůj celoživotní motiv lidské proměny k nejvyšší symbolické hutnosti. Jde o kompaktní diptych, který uzavírá Vyleťalovu úvahu o proměně člověka z fyzické bytosti v duchovní princip, a to s mimořádnou obrazovou silou a vnitřní logikou. Stav A.

Josef Vyleťal byl brněnský rodák, významný český malíř, grafik, divadelní a filmový výtvarník. V letech 1957 až 1960 studoval architekturu na Fakultě architektury Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, kde pracoval pod vedením Jana Kouly. Poté přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde v roce 1960–1961 studoval v ateliéru Adolfa Hoffmeistera, ze kterého byl však vyloučen. Po tomto období nastoupil do Divadla Na zábradlí, kde pracoval jako scénograf, a současně se věnoval volné tvorbě a užité grafice. Jeho umělecká cesta začínala u strukturální abstrakce, ale brzy přešel k figurativním kompozicím, a to ve stylu starých mistrů — například v cyklu Stromníci (1965). Později se jeho tvorba posunula k surrealistické malbě a kresbě, v níž kombinoval detailní techniku s mystickými, symbolickými a fantaskními prvky. Malířská technika Vyleťala vycházela z tradičních postupů starých mistrů, s důrazem na pečlivé vrstvení lazurních tónů a detailní práci, čímž dosahoval hluboké prostorovosti a atmosféry v obrazech. Jeho práce je charakteristická propojením figurativního realismu s fantazií a metafyzickými tématy, často se věnoval cyklům jako Apokalypsa, Hrůzy války či Hold Franciscu Goyovi. Vyleťal byl oceněn například stříbrnou plaketou na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu v roce 1979 za filmový plakát Panna a netvor. Jeho dílo je významné kombinací klasického řemesla, vědomého malířského řádu a osobité poetiky, která ho řadí mezi nejzajímavější české umělce druhé poloviny 20. století.