Franz Fiedler (1885-1956)

LETNÍ STÍNOHRA

c. 1909
Bromolejový přetisk na papíře o vyšší gramáži, 21,4x28,5 cm (29,7x34,5 cm). Recto vpravo dole pod fotografií podpis autora tužkou "Franz Fiedler", verso tužkou technika "bromolejový přetisk". Drobný úbytek pravého horního rohu, ohnutý levý horní roh, verso při horním okraji stopy po adjustaci. Provenience: z pozůstalosti PhDr. Antonína Dufka. Bromolejový přetisk je jednou z ukázek ušlechtilých fotografických procesů, které byly u nás hojně rozšířeny a užívány přibližně až do I. mezinárodního fotografického salonu v Praze v roce 1928. Tento salon nepřímo vyvolal vášnivou debatu na stránkách Fotografického obzoru v témže roce (Rudolf Paďouk: Proti proudu; Jan Lauschmann: Po proudu; Josef Šubr: Po proudu a proti proudu; satiricky ji uzavřel Přemysl Koblic článkem Mezi proudy) o užívání ušlechtilých procesů a tzv. měkké kresby. Konečným výsledkem těchto polemik bylo poměrně rychlé vymizení obou tendencí z domácího fotografického prostředí. Bromolejový přetisk vznikal tak, že se klasická bromostříbrná fotografie, vyvolaná obvyklým způsobem, vybělila nejčastěji v roztoku dichromanu draselného s příměsí kyseliny. Čímžto se původní kovové stříbro převedlo do rozpustných sloučenin, které byly následně odstraněny ve fixační lázni (thiosíran sodný). V emulzi zůstal pouze želatinový reliéf, diferencovaně vytvrzený podle původní hustoty obrazu. V původně tmavších partiích je želatina tvrdší a méně nasáká vodu, ve světlejších částech je měkčí a vodu přijímá ochotněji. Takto připravený pozitiv se navlhčil a na jeho povrch se nanášela olejová barva. Mokré (původně světlé) části olej odpuzují a barvu přijímají hůře, zatímco suché a tvrdší partie (původně tmavé) ji zachytávají lépe. Vznikl tak obraz tvořený nikoli elementárním stříbrem, ale olejovou barvou (v podstatě libovolné barevnosti). Tento obraz mohl buď zůstat na původním papíře (bromolejový tisk), nebo se v lisu přenesl na nový, čistý papír (bromolejový přetisk). V druhém případě vznikl stranově převrácený obraz, složený výhradně z olejové barvy, bez přítomnosti želatinové emulze a stříbra. Výsledný obraz se svou náladou velmi přibližoval klasickým grafickým technikám, zejména leptu či akvatintě, a měl zpravidla delší životnost než klasické bromostříbrné fotografie – i když skutečná trvanlivost závisela na kvalitě použitého papíru a pigmentu.

Franz Fiedler se vyučil u J. F. Langhanse v Plzni (1901-1904) a pravděpodobně také u C. Pietznera ve Vídni. Začal tvořit v duchu secesního piktorialismu. Od roku 1905 pracoval v ateliéru R. Dührkoopa v Hamburku, 1908-1911 pak u H. Erfurtha v Drážďanech, kde se podílel i na přípravě největší fotografické výstavy té doby (1909). U Dührkoopovy dcery Minnie Diez se zdokonaloval v technice olejotisku. V roce 1913 nebo 1914 přišel do Prahy, kde pracoval v ateliéru Schlosser & Wenisch. Fotografoval i v 1. světové válce. Od roku 1919 provozoval ateliér v Drážďanech, přátelil se s D. Kallmusovou. Ve 30. letech provozoval také ateliér v Praze na Václavském náměstí, vydával příručky a pořádal kurzy portrétní fotografie (i v Čechách). Na svých cestách jako jeden v prvních fotografoval reportážním způsobem a publikoval obrazové eseje. Podstatnou část svých pozitivů zachránil před bombardováním Drážďan u rodiny v Prostějově, odkud se poté dostaly do tamního muzea a Moravské galerie v Brně, negativy se dochovaly v drážďanském Technickém muzeu.