Zátiší jako odpověď na výzvu doby
Publikováno 21. 5. 2024
Byl to nepochybně hlad po inspirujícím prostředí nezávisle se vyvíjejícího umění v uměleckých centrech Evropy, který lákal mladé umělce opustit Prahu a vymanit se ze sporů o „správné“ pojetí umění mezi rozhádanými uměleckými spolky a jejich příslušníky. Ne snad, že by v Paříži podobné spory neexistovaly, ale nepochybně nedoléhaly do české kotliny s takovou intenzitou, s jakou se utkávali mladí s generačními předchůdci na domácí umělecké scéně. Pozoruhodnou postavou této plejády talentovaných „emigrantů“ byl Alén Diviš. V 78. aukci nabízené Zátiší s citrónem a ústřicí je u nás mimořádně vzácnou a ve sbírkách raritně se vyskytující ukázkou jeho rané pařížské tvorby z let 1927-1929. Po předchozím školení v ateliéru Emanuela Dítěte odjíždí jako mnozí jiní[1] v roce 1926 do Paříže. Zde navštěvoval přednášky Františka Kupky a studoval i na École des beaux-arts, Académie de la Grande Chaumière, akademiích Collarosi a Ranson: jeho učiteli tak nebyly žádné menší osobnosti než André Lhote, Amedée Ozenfant, Fernand Léger a Othon Friesz. Roku 1926 byl Alén Diviš v kontaktu s Danielem Henri Kahnweilerem, galeristou, vydavatelem, spisovatelem a historicky jedním z prvních promotérů kubismu, který, dle autorových vlastních slov, již tehdy sledoval a „hmotně podporoval“ jeho práci.[2] V počátcích umělecké tvorby byl ovlivněn zejména kubismem a expresionismem. Jeho styl se po falešném obvinění ze špionáže a internaci ve sběrných táborech rychle proměnil. Mezi vzácné ukázky díla z tohoto raného a naděje plného období patří i Zátiší s jablky a hruškou, provedené v pastelu na papíře a datované do roku 1928.[3]
European Arts, Veská sálová aukce, 19. 11. 2023
Poodhalená dlažba dává tušit, že obě díla vznikla pravděpodobně ve stejné místnosti, a lze předpokládat, že ve stejné době. Přes jasný vliv svých francouzských školitelů, zejména André Lhota, je zřejmé, že Diviš sledoval i aktuální dění na domácí výtvarné scéně, například v díle Alfréda Justitze, jehož tonalitu rezonuje i ve svém díle tohoto období. Současně však odhalují obě díla velmi svébytný a konzistentní výtvarný projev, kombinující měkkost plynoucích linií s tóny teplé a studené chromatiky ve velmi vyvážené harmonii. Je pravděpodobné, že v ateliéru, který zůstal po Divišově internaci opuštěn, zůstalo více obrazů z tohoto období, a lze doufat, že budou v průběhu budoucích let objevovány na našich či francouzských aukcích. Toto rané Divišovo zátiší je však nesmírně zajímavé i v širším kontextu národního příběhu dějin umění. Je jedním z reprezentantů tvorby ve vzácné etapě 20. století, kdy lze o české výtvarné scéně hovořit jako o skutečně moderní a pozoruhodně aktuální i v mezinárodním měřítku. Nejen, že mnozí z českých umělců cestovali do kulturních center Evropy, kde měli možnost setkávat se s uměleckými poklady muzeí a galerií a navštěvovat ateliéry nejvýznamnějších tvůrců své doby, ale současně se i Praha stala reálným kulturním velkoměstem, kde výstavy střídaly jedna druhou a široké publikum se mělo možnost seznamovat s nejsilnějšími trendy a výtvarnými směry doby. Toto vpravdě šťastné kulturní období jako by odmítalo skutečnost nastupující hospodářské krize a prohlubující se tenze mezi národnostními skupinami. V soutěži s německým elementem byly předkládány nejžhavější novinky francouzské kultury, potkávaly se zde s tradicí a vlivy německého a židovského etnika a příslušníci české výtvarné scény na ně odpovídali s mimořádnou vnímavostí ke všem těmto vpravdě světovým podnětům. Mimořádnou roli v této době sehrálo SVU Mánes nejen svojí výstavní, ale i publikační činností. Jím vydávané Volné směry jsou dodnes mimořádně cenným pramenem a nabízejí rozsáhlou komparační možnost, stejně jako naznačují vazby a směry vzájemného prolínání a ovlivňování. Ukazují mimo jiné i na to, jak často se na scéně objevovaly právě v této době ženy umělkyně, pro které to bylo na dlouhá léta jediné krátké období emancipované tvůrčí svobody. V souvislosti s Volnými směry je třeba se zmínit i o dalším z obrazů nabízených v 78. aukci Aukčního domu Zezula. Je jím olej na plátně Květy ve váze u okna od Jana Slavíčka A78/114 z roku 1930.
Slavíček v něm přímo odkazuje na XXVIII. ročník Volných směrů, které byly celé věnovány tématu zátiší. O významu, který sám autor obrazu přisuzoval, svědčí i to, že jej vystavil ve stejném roce na členské výstavě Mánesa.[4] Zátiší bylo chápáno jako skutečný prubířský kámen, neboť umožňovalo v konstruované realitě formulovat nejzákladnější estetické teze doby. Slavíček v tomto díle navazuje na Pierra Bonnarda (jehož obraz byl i v tomto čísle Volných směrů publikován), ale vyjasňuje paletu, břitce zostřuje konturu a volí až nekompromisní kompoziční jednoduchost, očistěnou od všech nánosů předchozích ismů. Popřel zde mnohé z toho, co zejména v pozdějších letech do svých obrazů postupně vracel, ale právě touto manifestací vlastní nezkalené a čisté vize vytvořil jedno z nejvýjimečnějších děl své tvorby. Není snadné se zpětně vžít do motivů, úvah a cílů malířů doby dávno minulé, ale možná by nám mohlo pomoci pár řádek z dobového textu Maurice de Vlamincka publikovaných v již jmenovaném čísle Volných směrů. Odhaluje alespoň část rozporuplných pocitů oné doby.
“Malířství se ocitlo ve slepé uličce impresionismu a pointilismu. Když lidé uviděli na stěnách baráků v Cours la Reine plátna André Deraina a má, myslili, že se jedná o sázku, a v celém uměleckém světě propukl skandál a obecenstvo zachvátil všeobecný smích. Pohled na velké plochy čistých barev byl ohromující. Měli jsme odpůrce, přívržence a na druhý rok i adepty. Do téhož sálu byli shromážděni umělci tohoto směru, který pokřtili podle žertu jednoho kamaráda jménem fauvismus. Jednoho dne potkalo mě štěstí ve formě a podobě Ambroise Vollarda. Za cenu, která se mi tehdy zdála ohromnou, koupil všechna plátna, jež jsem měl, a když mne ujistil, že příště koupí celou mou produkci, začala se mi budoucnost značně rozjasňovat. Ihned jsem opustil malý byt, který jsem měl v činžáku, a přestěhoval jsem své penáty do Jochérského lesa. Rád jsem bydlel v ústraní. Obklopoval mne les a před mými okny kvetly staleté kaštany [...]
Vyhýbal jsem se co možná návštěvám umělců, malířů. Chtěl jsem si uchovat neporušenou důvěru a svou lásku k malířství. Rád jsem zavíral oči a zacpával si uši. Měl jsem strach z objevů, poštívání a klevet, které by ve mně mohly vyvolat pochybnosti. Věřil jsem, že moje malování je pravé, a byl bych velmi trpěl vědomím, že mne snad klame. Ostatně jsem chodil na malířské výstavy jen velmi zřídka. Stát před vlastními plátny. To budí ve mně pocit nevolnosti [...]
Měl jsem rád malířství pro ně samé, jako máme rádi dívku bez věna, a ještě dnes, ať se děje cokoliv mám zadostiučinění, že jsem si nelhal [...]
Už mne neuspokojovala hra čistých barev, krajní orchestrace, do níž jsem se vrhl tak střemhlav. Trápilo mne, že jsem už nemohl silněji uhodit, že jsem už došel k vrcholu intensity omezené modří a červení obchodníka s barvami [...]
Do toho lokálu chodilo jíst v obvyklou hodinu mnoho známých nebo mrtvých kamarádů. Picasso a Max Jacob, kteří se nemohli jeden od druhého odtrhnout, Apollinaire a Derain, Braque a herec Ollin, Dupuis, kapitán fregaty és lettres, Fritz Vanderpyl, André Salmon. Všichni byli chudí, ale plni nadšení a mládí. Starý dával na úvěr. Sázel své porce na budoucnost klientů. Ubohý Azon. Neměl dost prostředků, aby hezky dlouho počkal, a tak se stalo, že jeho podnik skončil banálním úpadkem. Ve dvě hodiny z půlnoci byl v sále vzduch k nedýchání, kouř z dýmek a cigaret, alkohol a bílé víno, všeobecné vyčerpání vyvolalo horečku rozpálených myslí. V tomto sále se zrodil kubismus. Negerská skulptura a pokusy obnovit světlo plochami, které se mohly vyčíst z posledních pláten Cézanneových, spojily se, aby daly odpověď na požadování nové formule. Nejrůznější paradoxy a nejodvážnější výstřednosti přijímaly se v tomto prostředí jako nejpřirozenější věci na světě. Vrátil jsem se na venkov, s myslí obrácenou naruby[...]
Písek, sádra, kousky zrcadel a ústřižky novin, dopisy, to byly prostředky nové alchymie. Všechno to byla literatura bez představivosti provozovaná intelektuály, která neměla vztah k životu. Viděl jsem jasně, jak je pomíjivá taková doktrína. Jaký je to podvod, chtít proniknout božský smysl světa absurdní metafyzikou kabaly nebo talmudu. Mohl jsem sednout na lep tak dětskému esoterismu, vložit do díla tajemství, dát si na hlavu čapku mága, abych mohl nesvědomitě vykořisťovat? Hluboce mne odpuzovaly ty konvence, ty zákony, které jsou na dosah všem, to zobecňování předností, jež měly zůstat soukromými, osobními [...]
Umělcovo dílo je květem jeho vnitřního života. Škola, akademie, to jsou domy korekce, jež ničí osobnosti na prospěch typového umění [...]
Aby bylo nějaké umění veliké, musí být vážné. Ta pravidla zde platí jako v lásce. Kdo však mluví o vážnosti, myslí na klasicismus. A kdo myslí na klasicismus, vidí Louvre... A objevuje se Itálie se všemi svými muzei a svými mistry, se svými ruinami. Jaký člověk, takové malířství. V to věřím víc než kdy jindy. Snáz vyčteme člověkův charakter z jeho malby než z čar jeho dlaně. Kořeny prostředí, vlivy zdraví, nemoc, povšechnou rovnováhu, kolísání, prostřednost, noblesu, kulturu, hloupost, chudobu, velikost ducha, to všechno tam je. Kdybych měl někdy soudit, soudil bych lidi podle jejich děl.”[5]
Obtížně hledat lepší komentář pro právě předloženou skupinu obrazů, které nejen, že opravdu nejsou pokusy o prázdný intelektualizmus, ale každý je důkazem ryzí snahy svého tvůrce o hledání a nalézání barvy, tvaru, formy v nejryzejší formě a podobě.
Ing. Mgr. Tomáš Zezula
[1] pokračoval tak v tradici českého malířství celého 19. a počátku 20 století. Zmiňme H. Pinkase, J. Čermáka, V. Brožíka, V. Olivu, L. Marolda, A. Muchu či Františka Kupku a mnoho dalších, kteří cestovali nejen do Paříže, ale i po celé Francii, a zprostředkovávali nejen nám kontakt s francouzským uměním, ale i Francouzům vědomí naší národní a umělecké identity. Ve stejných letech, tedy 1926-28, pobýval v Paříži i František Vobecký, jehož dílo nabízí tato aukce pod číslem A78/116
[2] Volně převzato z posudku PhDr. Rey Michalové, PhD.
[3] Katalog European Arts Katalog Aukce listopad 2023 - Velká sálová aukce, položka 042
[4] Vystaveno: 152. výstava SVU Mánes, září - listopad 1930, pol. 161: Květy ve váze u okna
[5] Maurice de Vlaminck, Nebezpečné zákruty, in: Volné směry XXVII, Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1929-30, s. 97-112
Poslední úprava: 22. 12. 2025 16:25:27



